TNTkrálíček

1.

Vysoko v horách, daleko od lidí, hluboko v divokých lesích, v pustině pouště, všude a nikde, stál malý dřevěný srub. Byla to krásná  a prostorná stavba, se spoustou světla. Nikdy k němu nikdo nezabloudil, a když ano, nikdy se nevrátil. Jen staré babky na celém světě při draní peří nebo vyšívání rozprávějí o tajemné dívce ze srubu.

V tom domě žije dívka. Sama se rozhodla pro vyhnanství. Nebyla ošklivá, tyhle předsudky ohledně čarodějnic začaly šířit samy pro svoji ochranu. Byla krásná, jako víla. Žila už několik generací a cítila se osamělá. Věděla ale, že někde na světě se v tuhle chvíli narodí dítě, holčička, které zdědí její moc. Potřebovala ho jen najít. Měla na to pouhý rok. Kdyby promeškala první narozeniny malé holčičky, skončila by linie mocných. Vesmír tohle nesmí dopustit.

2.

Zoufalá tma půlnoční chvíle rozšířila svoje chapadla na celou ulici. Každá jedna lampa, osvětlující chodníky a přední zahrádky, zablikala a vydala se všanc temnotě. Prstíky chladu a zloby tichounce pobíhaly přes cestičky a verandy. Drobná  postava šířící okolo sebe auru čené a rudé barvy pomalu procházela hlasitým tichem ulice. Něhoho hledala. Temná aura se dotýkala jednotlivých domků. Pátrala. Za rohem se mrouskaly kočky. Stačil jediný pohyb tenkého bílého prstu a bylo ticho. Plášť šustil po asfaltu, a když se postava zastavila, vzrušeně se zatetelil. Aura zachytila nepatrné záchvěvy toho, po čem postava pátrala.

Další malý pohyb prstů a lehký tik ve rtu a okno v patře bílého spícího domu se otevřelo. Ven se snesl malý spící uzlíček. Jakmile se dostal do rukou postavy, zavrtěl se. Dítě zamrkalo, brouklo, a klidně spalo dál. Po odchodu černorudého přízraku se lampy navrátily ke svému světelnému snu. Všechny domy v ulici, s trávníky i verandami se na první pohled roztékaly. Náhodný chodec ještě jednou mrkl a iluze skončila.

3.

Bezedné ticho se  postupujícím večerem prohlubovalo. V lesích okolo srubu se zvířata ukládala ke spánku. Rudá záře obklopující stavbu se chvěla. V tmách hustého lesa ta záře vypadala nadpozemsky. Možná schválně. Kdyby můra, posel noci, mohla mluvit, obrázek, který by popsala, by se rovnal šťastné rodinné chvíli. Dívka, ne už temný přízrak, chová v klíně maminko a kojí. Tvář má ale staženou obavami. Něco se ošklivě pokazilo. Jako by si vesmír na vteřinku zdříml a Země se přestala točit. Neměl to být chlapec. Prostě neměl.

Už za pár dní po únosu chlapeček běhá po domě a zvědavě se rozhlíží. Dušičkový okamžik: „Maminko, proč duše mluví?“

4.

Znovu soumrak. Znovu tichá bezesná noc. Tentokrát se nikdo neplížil, rudá aura předků věděla přesně, kde se nachází malá pokračovtelka. Čarodějka to tak tak stihla, vždy´t zítra by byl malé princezně jeden rok a vše by zůstalo na bedrech malého chlapce, který spí v bezpečí samoty a neví o tom, že zítra najde vedle sebe i malou sestřičku. Okno se nehlučně otevřelo a ven proklouzl bílý stín. Malinké děvčátko mírně zářilo. V reakci na blízkost kouzel, která byla také její součástí. Vše se zdálo v pořádku. Nakonec nebylo.

5.

Magie se vždy předával po přeslici. V každém okamžiku už od prvních lidí se na světě vyskytovala jedna jediná žena, která madii ovládala. Čarodějky se vyskytovly všude a nikde. Když bylo potřeba, jejich obydlí se prostě přeneslo na kterýkoliv kontinent. Kde přesně se nachází fyzické místo, dnes neví nikdo.

 Neví se, odkud se magie bere, kdy nebo jestli skončí. Magie prostě je. Po celá staletí ženy-mocné využívaly magii pro dobro. Přivolat déš´t v období sucha, zahnat mor, který ničil celé kontinenty. Obnovit les, který lehl popelem, zabránit ledu a sněhu, aby vyhubil celou planetu. Každá žena se naučila od své učitelky, jak splynout s přírodou, jak poznat hrozící zkázu, jak jí předcházet. Tenhle kolotoč nikdy nepřestával, byť čarodějka nesměla poznat lásku ani jinou lidskou duši. Magie si prostě vybrala a označila nástupkyni. Projevovala se vnitřním zářením, schopností mluvit se zvířaty, umem vidět stvoření vesmíru, vidět věci minulé i budoucí. Mluvit s mrtvými.

„Maminko, jak se pozná bůh?“

6.

Holčička rostla rychleji než chlapeček. Dokázala se výborně učit, byla nadaná. Zvěř celého světa ji milovala. Výborně kreslila, její obrazy plné metafor a tajů předvídaly budoucí věci, věštily velké neštěstí. Chlapec rostl pomaleji, byl do větru, upovídaný, schopný se učit o všem, co bylo. Jako by se doplňovali. Neštěstí však bylo v tom, že dívka neuměla mluvit. Snažili se ji naučit slova, písmena, hlásky. Magie dokáže velké věci, ale na osud jednotlivce je i magie krátká. Proti osudu nemá mocná magie šanci. Obrazy tak byly jednou z mála věcí, se kterými se dorozumívali. Psát bylo tak pomalé, a chlapec nikdy neměl čas na čtení.

Učit tyhle dva byla vyčerpávající práce. Každý den bylo potřeba tolik věcí sdělit a předat. Nic se nesmí zapomenout, nic se nesmí zanedbat. Každá maličkost může přejít v katastrofu. Stejně velkou, jako ta, která se na nás právě řítí. Jako by válek nebylo v historii dost.